Staronová pohádka o světle na zemi

To bylo dávno, pradávno tomu. Za dávnými horami, řekami, v dávné době byla všude kolem nic než tma, že by človíček zabloudil. Proto tam bylo pusto a prázdno, nikde nic, ani stéblo trávy nevědělo kudy růst, tak se nesnažilo vysoukat se ze země. Až jednou na druhé straně Zeměbyl jeden zvědavý človíček, který už nechtěl poslouchat o strašidlech a rozhodl se prozkoumat kraj tmy. Zažehl louč a šel a šel. Zanechával za sebou maličkou cestu malinkého proužku světla.
Nikde nic. Obešel zeměkouli a byl opět doma. Všichni jásali a vydali se s ním s dalšími loučemi.To už nebyl jen úzký chodníček světelného paprsku, ale hned celý obzor. Zvědavé slunce na obloze se rozběhlo za nimi... A najednou... Co to?Tráva vystrčila svůj zvědavý lupen a hned po ní začaly vzrůstat další lupeny. Radostí se začal vytvářet i květy a bylo vyhráno. Tma byla přemožena. Lidé se hned v téhle čisté , neposkvrněné zemi usadili a začali ji upravovat dle svého. Žel, lidé nejsou tak šikovní jako je matička příroda, proto jim vždycky pošle kus tmy, ab\y si odpočinuli v svých ztřeštěnostech. Ale i tuhle překážku už lidé překonali. Jenom ještě nevidí jak uspávají skutečné slunce a nad nima se brzy opět otevře tma...